TPC 2009 - Cestopis (rraol)

Hodnocení uživatelů: / 1
NejhoršíNejlepší 

Jak jsem zdolal Transpublik CZ cup 2009

 

Dlouho plánovaná akce, která vznikla původně jako vtip a reakce na tajné závody milionářských aut, se během devíti měsíců proměnila ve skutečnost, a oslovila a přilákala více jak stovku motorkářů. Měl jsem to štěstí stát na počátku tohoto nápadu, a s chutí jsem se ujal přijmout milou povinnost akci připravit.

Půl roku administrativy kolem přihlášek, vybírání startovného, konstruování pravidel a plánování programu uběhlo jako voda, a ve čtvrtek před akcí už jsem měl zajištěnou dovolenou, abych trochu ulevil napnutým nervům.

Byl jsem dohodnut s kamarádem TheGridem, že celý podnik absolvujeme na našich Jawách 350 spolu. TheGridův stroj byl na generální prohlídce, která měla být ve středu zkončena, nicméně dodělávky se protáhly do noci, pak přes noc, a nevyspalý TheGrid na složeném stroji odjel domů až v 11 dopoledne, bez jediné minuty spánku. Nechal jsem ho do čtyř hodin vyspat, a volný čtvrtek jsem využil ke klidným přípravám na cestu. Špatné počasí posledních dní mě přimělo zabalit si veškeré civilní oblečení dvakrát, nevěřil jsem že nezmoknu, a výsledkem byla plně nacpaná krosna. Odpoledne jsem ještě na svého choppera montoval zvýšenou opěrku spolujezdce, takže jsem krosnu mohl „posadit“ za sebe, a vytvořit si pohodlné cestovní křeslo, jehož opěradlo krosna tvořila. Sbalená jawka tak připomínala zaoceáský parník, a v kempu si později vysloužila od ostatních závodníků přezdívku „parní jawa“ :-)

Ve čtyři jsem vzbudil telefonem TheGrida, a odjel za ním na Prosek. Jeho výbava byla mnohem skromnější – na zádech měl batůžek a na motorce spacák. Jeho stan se měl údajně nacházet na jeho chatě u Berouna – odjeli jsme tam přespat, s tím, že nakonec se stejně můžeme vejít oba do mého, a nemá cenu po něm usilovněji pátrat.

Cestou do chatové oblasti si jawky – předtím pečlivě leštěné - daly ofroadovou vložku přes bahnitou cestu plnou hlubokých louží a vzaly nám iluze že na start dorazíme jako „fešáci“ :-).

Na chatě proběhlo jen několik piv a malá večeře buřtů opékaných na ohni v krbu, šli jsme se naposledy vyspat do postelí, a v pátek ráno jsme se sbalili na odjezd na start.

Cestu do Chebu nám navigace vybrala příjemnými silnicemi, ale dostavily se první pochybnosti o technickém stavu TheGridovy motorky, které nás už po celý zbytek víkendu neopustily. Motorka po několika desítkách km zdechla, a po kouřové pauze, kterou nám tím vymezila, se zase ochotně rozběhla dál. Navigaci jsem měl jen já, proto jsem celý víkend jel vepředu s TheGridem v zrcátku. Několikrát jsem ho ztratil, ale pouze poprvé jsem se lekl jestli s jawkou neopustili silnici, při dalších absencích TheGrida a jeho stroje v mých zrcátkách jsem se již vždycky v klidu otočil a jel zpět najít místo, kde se rozhodla jeho Jawka trucovat.

Takovými padesáti až osmdesátikilometrovými přískoky jsme – po mezipřistání na oběd – dojeli do startovního kempu v 15:00 hod. Hned ze začátku jsem se šel se správcovou kempu dohodnou na úhradě pobytu za účastníky, a odebrali jsme se ubytovat. Od 16:00 hodin jsem zaujal pozici na lavici pod slunečníkem, kde probíhaly registrace účastníků.

S prvním pivem opadla nervozita, u druhého už jsem znal spusty sympatických fajn lidí osobně, a akce, která se solidně započínala, mě začala už teď bavit :-) Radost mi kazilo jen to, že dosud nedorazil Džanek, na kterém bylo aby dopravil výtisky průjezdních bodů – účastíci dostávali při registraci jen pokyny a ID karty, trasu jsme všem slibovali až na večer.

Příjemnou vložkou pro všechny byla návštěva „velitelského stanu“ Policií ČR, kteří k mému milému překvapení opravdu přišli jen s nabídkou „Pomáhat a chránit“. Vzali si na nás kontakt, dali nám svůj, pro případ že bychom nezvládli silami dvou lidí nějakou neočekávanou situaci, která by přešla v násilí. Ujistili jsme je, že za všech 150 lidí jsme ochotni vložit ruku do ohně, a zdvořile odmítli nabídku policejního doprovodu ranní kolony, i nabídku uzavření některých Ašských křižovatek. Místním policistům ještě jenou díky za ochotu a jejich přístup!

U šestého piva – kolem jedenácté hodiny večerní, Džanek dorazil, a všem, kdo ještě nespali, jsme mohli trasu vydávat. Jen pár jedinců ji dostalo až ráno na startu. Velikou pořadatelskou chybou bylo to, že se téměř nikdo, až na pár jedinců, nedozvěděl nouzové SMS číslo – pro příští ročníky je co zlepšovat :-(

S Džankem jsme ještě povídali o zítřejším průběhu akce, a chystali se dopít a jít, když jsme ještě slyšeli přijíždět dvě motorky. Poslední závodníky jsme ještě zaregistrovali, a vypravili se spát.

 

Ranní počasí nevypadalo hezky – šedivé zatažené nebe, ale i tak se to v kempu hemžilo lidmi, kteří ochotně vstávali a balili.

Já s TheGridem jsme – coby jawaři – startovali s prvním turnusem. Musím pochválit všeobecnou disciplínu, první turnus skutečně vyjel podle plánu v brzkou hodinu 6:45, na startovní parkoviště před Lidlem v Aši dorazil 10 minut před startem prvního jezdce.

S Lubou jsme organizovali starty, chvíli před mým startem dorazil druhý turnus, kde jsem předal řízení startů JimBeamovi a s TheGridem jsme odstartovali v 8:04. První kilometry trasy směřovaly do obrovského deštného mraku, cestou jsme potkávali jezdce, kteří oblékali nepromoky, a s příchodem prvních kapek jsme i my zastavili, a – nemajíc nepromoky – zakryli jsme alespoň naší bagáž. Navigace nás urputně vedla doprostřed deště, ale kolem mraku se zdálo být hezčí počasí, tak jsem na první křižovatce odbočil vlevo a mrak jsme objížděli. Mrak měl něco kolem 40 km, objížděli jsme ho po jeho hraně, kde nás doprovázely jen drobné kapky, a svědomitě jsme ignorovali pokyny navigace, která se nás snažila na každé křižovatce směřovat doprostřed deště. Konečně jsme měli mrak za zády, uposlechli pokyny navigace, a nechali se odvést směrem na první průjezdní bod – Peruc. Cestou jsem potřeboval tankovat, do Peruce bych nedojel, a proto jsme v průjezdním bodu koupili jen pití. Po příjezdu nás zaskočilo překvapení, k TheGridovi přišel myslím Lyer, aby ho upozornil na parabolu, která mu vypadla, a visíc na drátech, ležela na předním blatníku. Závodníku bylo na pumpě dost, náhradní šrouby a pro jistotu izolační pásku někdo ochotně poskytl, takže světlo bylo za chvíli na svém místě a mohli jsme pokračovat k dalšímu bodu.

V Benátkách jsme k mému překvapení potkali Hayabusu, kterou jsme viděli i v Peruci. Proběhlo pár vtipných poznámek o tom, kterak jawka s tímto Japonským Sokolem dokáže srovnat krok :-). V tomto průjezdním bodě se dozvídám nepříjenmnou zprávu, že UkuLele se start. Číslem 3 měl nehodu. Naštěstí hned na to slyším, že mu nic není, a tak mi zpráva o úplně zničené motorce už nepřipadá tak hrozná. Po této zprávě jsme se smíšenými pocity nasedli, a pokračovali jsme dále.

 

TheGridova jawa nás trápila svými neopodstatněnými přestávkami, které si vyžadovala. Nebudu už počítat, kolikrát nám vymezila desetiminutovou pauzu, než zase pokračovala, kolikrát začala škubat v rychlostech nad 100 km/h... Zvolili jsme volnější tempo a udržovali stabilních 90-95 km/h (podle navigace, jawí tachometry vykazovaly rychlost mnohem vyšší :-))

V dalším průjezdním bodě – Novém Bydžově, nás čekalo další milé setkání s DavePce na Buse. Ukázalo se, že prostě výkon motorky v tomto závodě neznamená tolik, co trasování pomocí navigace, zvláště pak na padesátikilometrovém úseku.

Akce nás v tomoto momentě hrozně baví. Únava se ještě nedostavila, krásné počasí způsobuje euforické stavy z jízdy, a všechny motorky, které na check pointech potkáváme, jsme se již naučili považovat za naše kolegy, o čemž se v 99% případů ujišťujeme. Tady jsme si dali místo oběda jen nějaké bagety, a po krátké rauch pauze jedeme vstříc poslednímu průjezdnímu bodu – Dobrušce. Na rozloučenou nám ještě DavePce říká, že se s náma uvidí i v Dobrušce, ale pak už nám opravdu ujede :-) No nakonec jsme se ani v Dobrušce nepotkali. Už jsme opravdu daleko od startu, a supersporty již nemáme šanci potkat. Ačkoliv ty poslední startovaly až hodinu po nás, jsou již kompletně všechny kdesi před námi. V Dobrušce potkáváme myslím tři choppery, asi tři cestovní endura, a Otu na jawce, který má starosti o životnost svého plynového lanka, které mu začíná vrzat. Já i TheGrid máme každý jedno náhradní, a jedeme stále spolu, není důvod očekávat že budeme potřebovat obě, a tak Otovi jedno půjčujeme, a vyrážíme vstříc nejdelší, asi 250 km dlouhé, etapě.

 

Můj plánovaný harmonogram se díky TheGridově trucující motorce už značně zhroutil, chtěl jsem být v cíli včas a mít klid na zajištění věcí, které mě tam čekají. Za Olomoucí jedeme na dálnici a krvíme naše stroje do červeného pole otáčkoměru, které je mezi 5 a 6 tisíci :-). V Hranicích nás zastavilo nemilé překvapení. Za kruhovým objezdem, u svodidel, stojí MiraBiker u nepojízdné jawky. Mira vstával dřív, aby mohl vyrazit na start už v 6 ráno, a takto blízko samotného cíle se jeho stroj rozhodl závod nedokončit. Mira má již zajištěn odtah, na cestě je jeho kamarád s vozíkem. Mira zde stojí bez chleba a bez vody již dvě hodiny, jedu tedy alespoň do blízkého Kauflandu koupit mu dvoulitrovku kofoly, vracím se, předávám pití, a dost smutně se s tímto borcem, který absolvoval celou trasu bez parťáka, loučíme.

 

Díky všem zdržením jsme teď značně ve skluzu. Jedeme dál, a mě čím dál více dochází, že nebudu moct závod dokončit, Jablunkov budeme muset vynechat, a za cenu penalizace musíme jet rovnou do cílového kempu v Soběšovicích. Za jízdy toto rozhodnutí překlikám na navigaci, a při příštím tankování to říkám TheGridovi, který souhlasí.

 

Cíl jsme našli snadno. U stolu odchytávací čety se zapisujeme, jako cílový čas je nám zapsán čas příjezdu sem, když nemáme Jablunkovské účtenky, a je nám naúčtována 1,5 hod penalizace. Odchytávací četa, když zjistí kdo jsem, má na mě spousty dotazů, zároveň říkají že mne shání majitel kempu, a do toho volají dámy Dominika a Pamela, které mají přijet na vystoupení a ptají se na cestu. Zjišťuji, že mě ještě nějakou chvilku vysněné pivko a odpočinek nečeká, a vrhám se po hlavě do víru posledních věcí, které zajišťuji. Bohužel se dozvídám, že ještě nedorazil kolega organizátor, tak nasazuji usilovnější tempo. Nevím kolikrát jsem přeběhl od terasy k odchytávací četě. Mnohokrát se mě snažil někdo zastavit a dát se mnou pár slov – omlouvám se jim teď dodatečně, že jsem tyto breaky zkracoval na pětivteřinovou odpověď za chůze :-)

 

TheGridovi díky, že rozdělal náš stan sám, a postaral se o moji bagáž. Za těch 60 minut, od 20:30, kdy jsem přijel, až do 21:30, kdy dorazily Dominika a Pamela, mám v nohách už několik km přechodem od terasy k cílovému stolku, a rozodl jsem se tyto sto nebo kolika metrové transporty absolvovat na motorce.

 

Striptérky mě žádají o nějaký prostor na převlečení, sháním tedy opět pana majitele, který měl pro ně podle předchozích dohod něco mít – neselhal, dámy odvádí do sálu poblíž recepce. Děkuji Pepinovi.rb za pomoc, připravil jim dle jejich instrukcí rekvizity a nastavoval na podiu osvětlení. Bohužel slečny mají již v plánu další vystoupení v 11 v Ostravě a o půlnoci ve Frýdku Místku, a odmítají moji žádost o posunutí z 22 na 23 hodinu. Improvizovaně přesouváme jejich vystoupení před vyhlášení výsledků a předání pohárů, zdrželi jsme je tedy o pouhých 20 minut, s čímž nemají problém, a jejich vystoupení neztratilo spěchem na kvalitě – soudě podle ohlasů publika se dámy líbily :-)

 

Slečny odjíždějí okolo 22:45, jdu za odchytávací četou ke stolku zeptat se zda máme všechny lidi již v kempu – zjišťuji že ne. Nicméně medailové pozice dorazily již dávno, blíží se jedenáctá hodina, a tak vytahujeme z tabulky vítěze a opisujeme na papír.

 

Někdy po jedenácté doráží Džanek – domlouváme si poslední věci, líčím mu vystoupení o které přišel :-), a odcházíme na terasu. Před vyhlášením jsem už suchej jak dědovo skalp, a s obrovskou chutí si objednávám svoje první pivko, leju do sebe půlku na jeden zátah a najednou mi připadá akce děsně skvělá, jsem plný euforie, s Džankem vyhlašujeme výsledky a nálada kolem nás mi připadá fantasticy kamarádská, soudržná, a cítím se fakt jak mezi přáteli, ačkoliv znám všechny teprve ze včerejška.

 

Po vyhlášení se těším na něco k jídlu. Před hodinou mi někdo říkal že to maso teda prej „nic moc“, což mě trochu děsí a jdu to zjistit. Nebyla to pravda, jídlo bylo skvělé, stejně jako všechno co pro nás pan majitel kempu připravil – děkuji. V jednu hodinu balí svoje nářadí Djs, vyrovnávám se s nimi za jejich práci, a pokračuju v pivku s Petrem_t, TheGridem, a dalšími u našeho stolu. Ve dvě hodiny to jdu zalomit, je mi fajn, jsem plný zážitků a spokojeně usínám se slimákem, který se k nám do stanu nastěhoval.

 

Ráno přišel čas zúčtování. Jel jsem do Frýdku vyluxovat bankomat do dna, a vracím se za majitelem kempu. Večer se nám již nepodařilo udat mezi lidi posledních 8 stravenek, které teď zkouším na majitele, aby je neúčtoval. Domlouváme se, že maso uhradit musím, ale piva nám odpouští, když se nevypily – jemu se nezkazí.

Zbývá mi ještě 6 tisíc, protože v Chebu se nedostavilo na start 24 lidí, kteří uhradili startovné, a něco zbylo i z plánované rezervy. Dozvídám se, že Džankovi kamarádi, kteří pracovali večer předtím jako odchytávací četa, si připravovali své pracoviště už od sobotního rána. Díky tomu přijeli již v pátek večer, a jsou připraveni si hradit pobyt v hotelu, který si pronajali. To se mi nelíbí, oceňuji jejich přístup k celé akci a jejich práci, a odmítám se smířit s tím, že by je to mělo něco stát. Hradím tedy majiteli kempu jejich pobyt, 3.800,- Kč, a posledních 2.200,- Kč vhazuji do soudku, který má být vezen jako finanční dar na povodně. Dodatečně děkuji klukům Jirka_Dragstar a Jirka_Virago, kteří s tímto nápadem přišli, a soudek do kempu dopravili.

 

Balíme, nasedáme na motorky a odjíždíme do Prahy. Navigaci jsme nastavili na rychlou cestu bez dálnic, vede nás přes Ostravu a dále. Po 100 km se přetrhlo TheGridovo plynové lanko, bohužel nás tato porucha zanechala uprostřed polí bez jediného stínu v pravé poledne, při teplotách kolem 35°C. Svlékáme bundy, za chvíli i trika, dojde i na kožené kalhoty, jejichž černá barva způsobuje nohám pravé peklo :-) Bosí a ve slipech se věnujeme zdánlivě banální opravě, která se však stále nedaří a motor lítá do obrovských otáček. Upravujeme délku bovdenu, problém se zdá být tentam, ale otáčky reagují na pohyb řidítek, do pravé zatáčky by TheGrid musel letět rychlostí zvuku :-) Snažíme se vymezit vůli v pohybu plynové rukojeti, celá operace se protáhla na dvě hodiny, a konečně se oblékáme a opouštíme tuto rozpálenou výheň. V první vesnici stavíme na oběd. Lehký deštík, který nás čeká při výlezu z hospody, vítáme jako milou osvěžující změnu, a dalšími padesátikilometrovými přískoky, které nám určuje opět technický stav TheGridova stroje, se blížíme ku Praze. Do Prahy vjíždíme od Kolína, proběhne poslední cigáro a poslední fotka, loučíme se, a každý už sám jedeme k domovům.

 

Samotný Transpublik pro nás měřil 624 km, s maximálkou 115 km/h, průměrnou rychlostí pohybu 70 km/h, průměrnou rychlostí včetně pauz 50 km/h, a ujeli jsme ho za 12,5 hodiny. Celý víkend pak, od pátku do neděle, koštoval něco kolem 1400 km, na které do smrti nezapomenu :-)

 

rraol