TPC 2013 - Cestopis (Kosťa)

Hodnocení uživatelů: / 2
NejhoršíNejlepší 

TPC se blíží a já – jako každou sezónu před první pořádnou vyjížďkou – v  dílně finišuju to, co mělo být už měsíc hotové. Týden před závodem rozhoduju, na čem pojedu. Přes zimu jsem dělal dvěpade vodníka, co původně sloužil jako policejní předváděčka a následně ho můj kamoš skoro zlikvidoval svým rychlým motorkařením. Jenže se to nějak protáhlo a motorka je dost syrová, takže do hry opět vstupuje osvědčený Rudý ďábel. Co s  tím se rozhoduju až na poslední chvíli, protože jsme nestihli na Ďábla udělat plánovaná zavazadla z  kanystrů a vodník má kufry. Hlásej deštík a nějak se mi už nechce jezdit obloženej vlajícím igelitem. Takže ráno hurá do garáže, naložit hadry, stan, spacák, vercajk, baterka, benzin, zavrčet a v  deset jedem. Mám to na start od oka tři sta padesát km, ale hlavně je to příležitost se konečně pořádně projet – takže žádný hlavní silnice. Zadem do Hradce jezdím skoro denně. Pak zavzpomínáme  na trasu, po které jsem jezdil na kole za svoji dnešní panímámou, z  Hradce přes Bydžov, Starou Boleslav a Kralupy na Kladno. Pak se nějak domotat okreskama do cíle nebo na start, jak chcete.


První a naštěstí jediné dvě přeháňky přišly hned na začátku cesty, asi zkouška stupně odhodlání. Pohled na oblohu poradil přidat plyn, rychle jinam, kde neprší – a povedlo se. Pak už ani nekáplo. Jawka začíná ne přímo zlobit, ale škádlit. Z  expanzky na mne škodolibě cáká Fridex, prasklý olejoznak na brzdové pumpě propouští brzdovku. Motor jde ale jako pila a když si zvykám na jeho specifika, začínám být spokojen. Celkem ho držím u huby a tak spotřeba na prvním tankování kolem 5,5 litru mi přijde jako solidní. Levá noha je poblitá olejem – O-kroužek na nakopávačce není ideální řešení, ale odlitky jsou ze soutěžáka a gufero se tam holt nevejde.  Ale jinak dobrý. Až do Kladna jedu známou cestou, zatáčky si přibližně pamatuju, takže super projížďka. Pak je to horší, u Mariánek bloudím, ale do cíle dorážím za světla.
Ještě než stihnu sundat bundu už tu máme první diskuze nad mým celkem neobvyklým strojem. Jsem tu poprvé, ale nějak se mi tu začíná líbit. Zejména pohled do kiosku, žádná banda nagelovaných hlav, co se hádá, jestli má ve stroji 145 nebo 147 koní – normální vymaštěnci jako já a celkem i zapadám do věkovýho průměru. Gut. Tak jdem na to, nahlásit příjezd veliteli akce, nahlásit pozice na štáb (tedy zavolat rodině, že ještě žiju), postavit stan a servis motorky.  Má za sebou dost a před sebou ještě víc. Zásadní plánovaný úkon se ale nedaří, chci namazat řetěz a ono to nejde. Ohýbá se stojánek; ku.a, udělal jsem celou motorku, ale tahle vychytávka mne nenapadla. Když to stálo na servisní stolici, tak to nebylo vidět. Inu, co se dá dělat. Nejhorší je, že policajt je na tom obdobně, takže na něm motorka s  kuframa nestojí vůbec. No, holt nebudeme zastavovat 
Ráno je kalné. Únava z  dlouhé cesty se projevuje. Měl jsem asi pět kousků, ale ráno v  hlavě totálně vymaštěno a opice jaxviňa. Pamatuju si na diskuze s  autobusákem z  Icomu, co přijel na velký Suze, ale vím hovno kdo to byl. Omlouvám se, příště diskuzi dokončíme  Dneska pojedu dvakrát tolik… a večer nevypiju míň. Ach jo. Původně jsem si dával budíka na sedmou, ale ranní ruch mne přinutil vstát výrazně dřív. V  kolik to bylo fakt nevím, ale budík mi řve v  kapse v  okamžiku, kdy platím v  kiosku snídani. Sbalit, naládovat motorku, ranní čaj. Maník v  kiosku naštěstí chápe moje potřeby a vaří mi dvoupytlík do půllitru od Kofoly. Celkem mne to probouzí, takže ještě páreček, vyskočit, otočit, vymočit a JEDÉÉÉM. Hergot, ještě ne, sakra, kdo má mapu, kudy se to vlastně jede? Vytahuju žlutý lepící papírky a koukám někomu přes rameno do mapy. Docela to jde, do Mělníka nějak doskáču, z  Mělníka do Boleslavi trefím, další kus až do Červené Vody jsou moje domácí silnice a zbytek je furt po jedenáctce, skoro až na recepci  cílového kempu, tak jen neodbočovat. Tož tak.. JEDÉÉÉM.

Po dálnici mne to moc nebaví, tak to flákám devadesát. Taky je ještě docela kosa, teploměr v  kempu ukazoval 12°C, a hlava mně bolí jak střep… takže se těším na tankování. V  Mělníce na shellce ukecám paní pokladní, ta mi půjčuje lžičku a já si kapu oblíbený dryák zvaný Algifen. Zabírá rychle, ještě než stihnu vypustit ranní čaj na křoví u myčky (WC je obsazeno autobusem německých důchodců), je mi dobře. Oteplilo se, tak měním zimní rukavice za letní a tahám za plyn. Nejsme tady přece na léčení. Boleslav, Sobotka, Jičín, rovně přes Úlibickou křižovatku, první doprava a do kempu pro průjezdní lístek. Předplacená kofola je dobrej tah, zasyčí v  krku a připomíná, že se blíží oblíbené bistro U Volejníků, kde dám obědovou polívku.  I to jde rychle, standardní doba obědů teprve přijde a fronta není. Za chvíli je tu moje rodiště a zrada. Na výjezdu z  Hradce zastavuju na červenou a cítím benzin. Koukám dolů - prasknul palivovej filtr. To se mi vymstila přehnaná pečlivost; pro jistotu jsem dal na závod novej. Co s  tím… u pumpy nic nemají, hadička bez filtru nedosáhne od kohoutu ke karbci. Naštěstí deset kiláků za Hradcem bydlí kámoš. Filtr nemá, ale jeho děti mají motorkáru…. No tak holt dneska už nebudou jezdit, strejda to potřebuje víc. Fik tam s  tím, filtr je sice automobilní a rozměrově se blíží velikosti válce motorky, ale estetika je teď vedlejší. Radši dávám ještě holder z  gumičky zavařovačky, s  lítostí odmítám uvařené kafe a valím dál. Provoz houstne, občas předjíždím v… poněkud nezvyklých situacích, ale až do Vamberka je to celkem rovný. Na konci Kostelce kolona jak prase, vede ji kombajn přes celou silnici. Co s  tym budeme robit? Tímto bych se rád omluvil vyděšeným řidičům v  protisměru a chodcům, protože zde došlo k  nejvážnějšímu dnešnímu porušení platných pravidel provozu na pozemních komunikacích. Inu, předjel jsem.  O kus dál mne dojíždí na začátku obce několikačlenná grupa. Ostře brzdí, vjíždí za ceduli, za zatáčkou je radar…. a ten ještě při mém průjezdu vyděšeně ukazuje číslovku 134. Přestávám se v  duchu omlouvat obyvatelům Kostelce a chápu, že já jsem ten HODNEJ.
Na začátku Vamberka neodolám své tradiční benzince s  točenou zmrzlinou. Ale přece jenom závodíme, tak dávám jen malou a vynechám kafe. Vytočíme kruháky, Vamberk-Žamberk, to je pěkná trasa (zpíval už Velký Ivan Mládek) a kulíme dál. Za Žamberkem  jsem  málem zahnul  doleva na svoji vyjížďkovou trasu (směr Pastviny), zvyk je železná košile…
Pak si pamatuju okamžik, kdy jsem dojel skupinku silničáků s  dvěpade panelkou. Inu, jede banda a berou s  sebou pomalejšího kamoše... předjíždím a mávám. Chyba lávky. Jedeme proti kopci, já tak kilo deset, a za mnou modrý oblak. Že bych tak čudil? Ale prd. Frantas na panelce zalehl na řídítka a pověsil se za mne. Nevím jak to z  tý motorky dostal, sice váží asi tak polovinu toho co já, ale i tak je to výzva. Na kopci a v následujícím klesání teprve závod začíná. Frantas jede jak bezmozek, pokládá motorku do zatáček, do kterých nemůže vidět – což v  lese považuju za šílenství. Ale to mi nepomáhá, to přece nejde, aby mi ujel. Pod kopec se ho udržím jen díky svojí kotoučové brzdě, přece jenom je o třídu lepší než bubny a můžu si dovolit brzdit znatelně pozdějc. Jenže kotoučovka se mi u poslední zatáčky uvaří a jsem v  pr…. Takže vítám blízkou benzinku v Brutálu, kde dolévám kapalinu a zkouším odvzdušnit. Na to banda nečeká a jsem zase  za nima. Sakrapes. No, regulérní souboj kolo na kolo skončilo plichtou, ale jsem zpocenej až na konečníku. Odteď vím, kdo má vyhrát třídu Jawa, a já to nejsem.
Motám se po Ostravě, je mi to nějaký divný, do centra se mi nechce, ale nakonec se celkem daří. Pak je tu fajny kruhač v  Hawiřowě, ten se mi tak líbí, že ho jedu čtyřikrát dokola, než pochopím značení a kterým výjezdem ho tedy vlastně mám opustit. Jsou na něm semafory, takže asi šest červených…. To mi na čase moc nepřidá. Ale kufrování by pomohlo ještě míň, tak se proklínám a kroužím, dokud si nejsem jistý. Pak už to celkem jde, přijíždím do kempu, kde parkuju vedle kamošů  s  feldou. Vezou mi kapesníček, kdybych plakal nad nevydařeným závodem 



Hlásím čas, ptám se po dalších jawách, přede mnou přijel jen frantas; to vypadá slibně. Teď už mám doprovodné vozidlo, tak do něj házím helmu, bundu, beru kecky; je mi odmítnuto naložení  motorkových bot, než je otřu od oleje  Následně kontroluju olej v  převodovce a zjišťuju, že ubyly dvě deci. Vystříkaly kolem nakopávačky na levou botu a kufr. Fajn. První dvě piva do mne díky péči servisáků syčí už u motorky, to bude zajímavej večer. Smažená Niva ukojí hladový žaludek, do půlnoci si to zopáknem, pivo teče proudem. Dojíždíme s  Frantasem hubou závod a je tu půlnoc. Striptérku si zamiluje zejména Bobeš, můj „servisák“, protože ji má z  první ruky. Pak kvitujeme komický skeč žertéře v  roli striptéra, smějeme se tak, že nám tečou slzy. Závěrečné zamávání ptákem do pánské společnosti nás dorazilo. Aspoň v  nás nevzbudil mindráky  Pak zjišťuju, že jsem vyhrál kategorii… kamoši už to vědí, Honza mi strká do ruky šampus a utíká za dveře. Prima závěr super výletu. Frantas je trochu nespravedlivě druhý, kdyby ho nezdržovaly ty tři šestky, určo by mě pobil. Stejně to bylo o osm minut. To je o tloušťku pneumatiky, a na motorce o dvě generace starší… ach jo. Jdu se zahrabat.



Spát se sice nejde, ale nějak už na to nemám. Vnímám kolemjdoucí tác se skleničkami zelené barvy a natahuje mne už jen pomyšlení, že to někdo v  tomhle množství objednal a hodlá vypít. Postava u našeho stolu mluví o tom, že má harleje, co mu jede 180 a není možný, aby mu to jawy nandaly o čtyři hodiny, nebo něco v  tom smyslu. Možná mluví ke mně a něco naznačuje, ale to měl přijít o čtyři hodiny a deset piv dříve  Ještě s  Frantou řešíme taje a krásy malé vodnické rodiny (200 vyrobených kusů), mám dojem, že za rok ho pojede taky. Budu muset taky něco poladit. Bobeš se shání po striptérce a chce ji pozvat na panáka, Honza začíná vyprávět vtipy a zážitky ze svých servisních cest po Rusku. S  tím uspěje vždycky, to je nevyčerpatelné zřídlo příběhů do seriálu „věřte-nevěřte“. Pak to balíme, máme domluvený pokoj, tak se osprchuju a padám do postele. Nebo jsem se sprchoval předtím? Netuším. Ale asi jsem se myl, olejem po ránu nesmrdím a mouchy z  obličeje taky zmizely.
Ráno je kupodivu celkem čisté, druhá smažená niva pomohla. Balíme, házím věci do auta, skáču na motorku… a zjišťuju, že mám utrženej držák kapotáže. Visí na jednom šroubu, který se co nevidět vytrhne z  plastu. Máme naplánovanou zastávku na kávu u známé v  Havířově, takže jim na zametenou zámkovou dlažbu nakapu něco oleje, místo připravené kávičky u snídaně o několika chodech cvičně rozhodím celej předek. Domů jedu bez lešení, kapoty, světla, bliken a expanzka drží na izolačce na řídítkách.  Ale jede to a kapota se holt veze ve feldě. Cesta je poklidná, bez zajímavostí, benzinka v  Holomócu a klobás ve Studené Loučce dodává energii až domů. Takže.. za rok na Transpublik!