TPC 2014 - Cestopis (Kosťa)

Hodnocení uživatelů: / 3
NejhoršíNejlepší 


Loni jsem jel TPC na vodníkovi, letos bylo v plánu vytáhnout třindu, moji první holku, aby si užila závodění; ve svých pětadvaceti měla celkem načase. No, nakonec se podařilo. Nevím jestli se jí chtělo, na jaře vydávala dost divný zvuky, tak jsem ji cvičně rozhodil, a zase složil, nic špatného nikde nenajda (nenalezivše? Nenajduvše? Prostě všechno bylo OK J). Preventivní výměna gufer a primáru je samozřejmá, klika pro jistotu přerovnaná, zbytek zcela v pořádku. Jenom spojka naznačovala, že by příležitostně chtěla nový lamely – po 40 000 km má celkem nárok. No, tak jsme aspoň dali pancéřovou hadici na brzdu, abych měl dojem, že jsem něco vytunil. On teda Rudý Ďábel není úplně sériovka, ale skoro všechno má už dávno udělané: dvoukomorové výfuky, poloviční VAPE, řetěz X-ring, hliníkové ráfky, vzadu 17“ kolo související s kyvkou z modelu tramp (výrazně tužší, ale vyšší). Tím pádem jsme zmenšili rozvor, zkrátili stopu a zmenšili gyroskopický moment, což ďábla přesunulo dost výrazně z normální kategorie „jedu jen rovně“ směrem ke kýženému „no tak už konečně někam zahni“ (pro letce – posun od bombardérů ke stíhačkám). Nebudu se rozepisovat o svých konstruktérských snahách, koukněte na jeníkovo místo na webu, má tam většinu popsanou. Dost jsem od něj průmyslově ošpiónil, moje příspěvky k jawa tuningu lze většinou nazvat vylepšením jeho nápadů.

Jenom relativně těsně před závodem dokončuju kanystrové kufry. Na to, že jsem je chtěl mít už na minulý ročník… inu co se dá dělat.  Čtvrtek šest večer, jdeme balit a nakládat. Teda, nejdeme; do největšího bordelu uprostřed motorkových hadrů a náhradního oblečení mi volají z dětského tábora, že synek má horečku a mám si ho odvézt. Prima. Smutně koukám na panáka, co jsem si právě nalil, aby mi to lépe přemýšlelo, leju ho zpátky do flašky, sedám do rodinného kočáru a hurá na výlet. Malá rozjížďka ro zahřátí; Mýto – Písek – Zvíkov, pak Tábor - Kladno k babičce a zpátky do Mýta. Na tacho jsem moc nekoukal, myslím, že jsem si dal rozcvičku řádově šest set km. Přijíždím, dobaluji, dávám sprchu a hele, on už je pátek, tak teď teda už fakt TRADÁ. Do Rožnova je to nejkratší po pětatřicítce, ale to mne nebaví, tak Žamberk, Šumperk, Opava, oběd… kruciš, furt žádný zážitek. Ďáblík jede jak pila, nejmíň se mi povedla obědo-večeře kdesi na cestě, to co jsem si objednal stálo za… nestálo za nic. Vedle mne kolega kultivovaně požívá pizzu, vypadá luxusně (ta pizza, kolega je fuj zarostlej J). Když na terase přistává cyklo výlet moravských učitelek, rychle nasazuji helmu a mizím v dáli.

Přijíždím do kempu Kněhyně, mažu řetěz, vykládám, dávám sprchu (v tom vedru se v brnění cítím jako medvěd v sauně) a s pivem v ruce okukuju frantasovo pincka. Je to cvok. Nicméně elegantní – nášlapky jsou vyložené kobercem a Frantas se jako správný gentleman přezouvá do pantoflí. Večerní pokec s ohledem na průběh minulé noci zkracuju na čtyři kousky, personál stejně evidentně není na takový návaly zařízený a ani s obsluhou jen u pultu nestíhá. Ráno je to o něco lepší; výdej předem objednané snídaně připomíná pionýrský tábor, ale aspoň odsýpá. Při pohledu na sousedův talíř s míchanými vajíčky spokojeně konstatuji, že mé párky byla dobrá volba.


Čihošť nastává, když dostanu průjezdní body; a to doslova. Moje mapa ČSSR z roku 1985 v měřítku 1:250 000 sice byla ve výprodeji za pěkných 10 Kč, ale kupodivu obec Čihošť fakt neobsahuje… naštěstí něco poradí mobil a dávám to dohromady, přestože ovládání zoomu map v mé nokii mne mezitím přivádí k šílenství. Sice si nejsem úplně jist, ale na start to stačí a pak se uvidí. Ranní káva nesmí chybět, pak jedem do Rožnova, kupuju bonbony (natankováno mám od včerejška), nasazuju helmu a ….. začíná pršet. No co. Řadím za jedna a jedem.

Hned uprostřed Rožnova si mne chce vychutnat důchodce ve čtyřistasedmičce pažoutovi. Zprava z vedlejší mi to tam nahrne, vůbec ho nezajímám. Naštěstí zatím jedu kochačku, ale i tak mám na mokru plné ruce práce. Lehce mne to rozladilo, a protože na další červené zastavil za mnou a ještě si béknul na klaxón, šel jsem mu vysvětlit, co to podle paragrafu 2 odstavce q) Vyhlášky 361/2000 znamená „dát přednost v jízdě“. Zkouší být agresivní, vykládá něco ve smyslu že jsem jel jako hovado, ale jeho paní chápe situaci (zejména asi můj rudý xicht na podsadě metr devadesát a vysoké boty v těsné blízkosti jejich nablýskaného miláčka) a uklidňuje ho. Mně zase dělá radost, že na konci Rožnova už je silnice suchá a neprší, tak to vydýchávám a tahám za plyn.

U Hranic stojí čtyři lidi, u nich nějaký motorky, a koukají do příkopu. Zastavuju, jestli ztratili brejle, a oni ztratili motorku. Ale dobrý, plast je plast, hlavně že žádná postava nevypadá jako zdravotně ujmutá. To že spadly hračky do kanálu (teda jedna hračka do vysoké trávy) je smutné, ale nikoli tragické. Motku vytlačujeme, tady už nejsem k ničemu potřeba, tak mávám a zanechávám je v oblaku namodralého kouře.

Olomoucký obchvat jedu skoro zdarma kilo deset ve větrném pytli za Citroenem C5; to jsou ty triky jawařů, co se snadno zapomínají, když pod sedlem přibude koní. Mohelničák mi pak pomáhá vystoupat nějaká Mazda. Auto sice nízký, ale  nahoře má zahrádku, na zahrádce bágl jako když se jezdilo za bolševika do Jugoslávie, na báglu kolo naležato – a za kolem vykukuje anténa. Při pohledu zezadu značně připomíná jednohubku. Ale to je jedno, díky tomuhle supportu vytáhne třinda můj metrák a kus na kopec se stovkou na tachometru, což považuji za výkon hodný zaznamenání v análech tučnou podtrženu kurzívou. Mezitím trochu hledání Del Fuega na konci Holomóca; značky nevidím, místní „nevědí“, ale nakonec se daří. Fort prima, někdy se tam stavím na pořádnej pokuk, snad vyjde podzimní TPC Light. Ale teď jedem, nejsme tady na léčení.

Na sjezdu z Hřebečskýho kopce neprší, jen jemokrá silnice. Auta přede mnou mi hrnou vodu na hlavu, chvilku nadávám, ale pak si libuju. Přesně mi odmočily mouchy na hledí, takže dole před Svitavami kradu u stánku se zmrzlinou jeden ubrousek, otírám… a zase VIDÍM. Svitavy Polička Hlinsko Ždírec, tam jsem doma. Dál moc nevím, věším se za bandu kapot (poznávám Hančino duknu) a jsa rozradostněn, že jim mých 30 kobylek vraných stačí,  dělám zásadní navigační chybu – ze Ždírce jedu jinudy, než jsem si ráno namaloval. Pak už prostě stíhat MUSÍM. Najednou je vidět, že ani banda moc neví, tak zastavuju u evidentně domácí paní. Ta mi čtvrt hodiny úplně přesně diktuje cestu, všechny vesnice, kopce i zatáčky. Kdyby řekla „jeď pořád za nosem, nikam neodbočuj a na hlavní doprava“, je to totéž, ale gentleman starší dámě do řeči neskáče, že… Bohužel babča ve výkladu dělá jednu celkem malou, ale podstatnou chybičku – při nájezdu z okresky na státní říká „doleva“, a ono „doprava“. Naštěstí je mi to divné, po pár km otáčím a z druhé strany je značení takové, že ho chápu. Dojíždím do Čihoště (kapoty právě odjíždějí), dojdu si pro kartičku a vyrážím. Zde bych chtěl náčelníkovi poděkovat, silnice 130 a 129 až do Pacova jsou ÚCHVATNÉ. Tady by se dala jezdit Tourist Trophy – doleva, doprava, nahoru, dolů, občas pro zpestření díra či záplata a silničářské cukrování (štěrk) většinou jen mimo zatáčky. Prostě jawská silnice; koneckonců jsme pár kilometrů od její porodnice, že J. Silnice se mi líbí tak moc, že v Pacově kapoty zase dojíždím, což mne jednak utvrzuje, že asi jedu správně, jednak se dmu pýchou, jak mi to jede. A vy, kapotáři, jestli jste byli mezitím na obědě, tak mi to neříkejte J.

Za chvíli se ale pode mnou ozve HÚÚÚÚ a ďábel zastavuje. Benzin. Přepínám na rezervu, čekám až nateče plovákovka (u tohohle karburátoru to docela trvá) a vyrážím. Počítám, že do Tábora, kde je další průjezdní bod, je to tak třicet; to bych měl dát. Hrdinně projíždím okolo benzinky, Knížecí rybník, jeden kruhák, druhej kruhák… HÚÚÚÚ a je to tady zase. Ďábel setrvačností dojíždí ke dvěma harykům, co si dávají kouřovou…. Moment, TADY? Na čtyřproudovce u svodidel? Sundávám helmu, čopristi se ptají co se děje. Co by se dělo, dál už nejedu, tlačím. „Máš flašku? Tak si natoč, mně prasknul řemen a dál stejně nejedu“. Dámy prominou, ale jak se tohle dá nazvat jinak než z prdele klikou? OMV je za horizontem, ale v tom vedru a v brnění by se mi fakt nechtělo. Beru plnou, a když se vracím k obchvatu, proti mně…. Frantas na svém bujném oři (pardon, dvou a půl ořích). Unmöglich.

Začínají mi docházet síly, v menších zatáčkách přestávám vysedat. Ono na jawce je to stejně k ničemu, ale cítím se jako profík a vypadá to efektně. Plzeň dokola po dálnici, přes město se mi nechce, navíc se zase chytám za Dobló a ďáblíka tím pádem rychlost kilo deset nějak výrazně netrápí. Vychytávka ve Stříbře – benzinka je bůhvíkde mimo trasu, ale je tam Lidl, tak neodolám a dávám bagetu. Chvilka napětí při placení, ale je to OK, nápis Stříbro na účtence je. Trochu váhám, ale nakonec hrdinně rozhoduju, že do cíle to už dojede bez tankování (odvážné, po tom Táboru, není-liž pravda?). Pak už jen dojíždím do cíle, s malou poloenduro vložkou po frézovaném asfaltu. Nevím proč se toho lidi tak bojí, mně se stroj kroutí úplně normálně jako kdekoli jinde. Policajti co tam stojí sice asi měří, ale blikání v protisměru je dost nepřehlédnutelné, takže včas zpomaluju.


Nízká kvalita fotky mne neopravňuje ji vypustit. Báječní blázni na fichtlech.

V cíli už stojí Honza s Bobešem, Feldu mají zaparkovanou, ubytování hotovo. Tomu říkám realizační tým. Pivočáry jsou dnes obzvláště silné. Dávám sprchu a jdu na pivo, mám žížu a tak trochu přetahuji rytmus. Z nadšení že jsme dojeli (Felda po cestě vážně zazlobila) padají i slivovice. Vyhlášení dopadá k mému uspokojení, takový rozdíl jsem nečekal, ale víc než odstup od druhého v kategorii mne překvapuje a těší, že přede mnou jsou jenom střelci z kategorie 5 a jeden naháč. Tak to se mi teda setsakramentsky povedlo. Zde v tomto cestopisu to přecházím krátkým českým výrazem „gut“, ale u piva se s tím asi budu vytahovat dlouho J.

Ráno klasika, bolehlav, snídaně, káva o hustotě oleje 15W-50. Výhled při snídani na malé moře pode mnou je moc prima.

A tomu se říká „snídat na vavřínech“

Cesta domů je… fantastická. Kafe zabilo kocovinu, Red Devil si vrní svých devadesát, já sám na liduprázdné dálnici zalité ranním sluncem, v levém kufru vítězný pohár, okolo mne širé lány na počátku sklizně… takhle nějak si asi připadal Heinz Guderian v čele svých tankových kolon na začátku toho velkýho vandru na východ (teda než mu u Stalingradu začalo být zima a otočil to domů J).  Náladu mi trochu kazí snad jen vědomí, že když si budu příští rok chtít splnit sen a kouknout se do Fara, tak budu muset takovouhle rychtu dát denně, po dobu dvou týdnů. Ale to je čelendž a toho bohdá nebude, abych já se čelendži vyhýbal - ať už to znamená cokoli.


Večerní pleťová maska pro helmu


Aktualizováno (Pátek, 11 Červenec 2014 13:42)